Kdyby to nebyla realita, ale televizní skeč, nemuseli by se za scénář stydět ani Terry Gilliam a John Cleese z Monthy Python´s Flying Circus.

Dějství prví: Němci hlásí, že jim od Španělů přišla zásilka okurek infikovaných vražednou nákazou.

Dějství druhé: Španělové namítají, že ony okurky někdo po cestě vyklopil do pangejtu, nedořečeno zůstává, že se mohly infikovat v onom pangejtu.

Dějství třetí: ukazuje se, že část pangejtových okurek jela do Německa jenom na fakultativní výlet a když se osvěžily v chládku zdejších velkoskladů, pokračovala jejich spanilá jízda na regály bio-obchodů v Česku.

Představa vraždících okurek křižujících Evropu od jihu k severu není o moc absurdnější než vraždící bílý králíček z filmu Svatý grál.

Jenže to není scénář. Odborníci z předních německých výzkumných ústavů po přesném původu nákazy marně pátrají už skoro týden a obětí infekce přibývá. Důvod, proč muselo již deset lidí zemřít, je skrytý někde na trase dlouhé přes dva tisíce kilometrů. Ta trasa začíná na poli v Malaze, vede po dálnici přes Francii a Belgii do velkoskladu v Německu, potažmo do českého bio-obchodu.

Kdyby okurky šířící takovou nákazu pocházely, řekněme, z pařeniště v Porůří (případně od Mělníka), byla by situace o poznání jednodušší. Problém by řešily orgány jednoho státu a důvod infekce by bylo mnohem snazší dohledat, neboť v Porúří ani na Mělnicku nejsou nekonečné lány okurek pěstované pro půlku starého kontinentu jako v Malaze.

Jak komplikované je dohledat zboží v rámci otevřeného vnitřního evropského trhu připustil dnes i mluvčí české Zemědělské a potravinářské inspekce. Pokud chcete zjistit, odkud pochází jedna konkrétní okurka, kterou jste koupili v konkrétním obchodě, není to problém. Potíž ale nastane, pokud se snažíte vysledovat, z které oblasti do které zelenina přesně putuje. Tedy napřed určit zemi a pátrat po tom, kam zelenina z ní šla. Jednoduše řečeno: nemáte-li konkrétní kus, máte problém: někde se vám můžou toulat vražedné okurky a vy nevíte kde, dokud se někdo nenakazí nebo dokud v lepším případě někdo danou okurku náhodou neotestuje.

Zcela otevřený trh a zelenina od velkododavatelů putující napříč kontinentem má za důsledek ještě jeden jev: jakoby někam zmizela odpovědnost. Němci viní Španěly, Španělé naznačují, že za to mohli dopravci a český dovozce místo omluvy zákazníkům jenom oznámí, že bude žalovat svého dodavatele a že stačí zeleninu pořádně umýt. Předpokládám, že kdyby várku infikovaných okurek vypěstoval pan Vonásek z Mělníka a onemocněli mu zákazníci, zaplatí si alespoň omluvný inzerát v Mělnických listech, pokud by ovšem nechtěl živnost zavřít a do smrti chodit kanály.

Německý případ okurkové nákazy ukazuje, že návrat k lokálnosti by neřešil pouze situaci absurdní z ekologického hlediska  – u dovozů přes celou Evropu totiž nejde jen promrhaný benzín, dopad na kvalitu života a o příliš dlouho skladovanou zeleninu, co ztratila chuť a vůni. V případě problému, jaký se objevil v Německu, může výrazně ztížit dohledatelnost jeho původce a tím i řešení situace.

Příběh potravin, které k vám do košíku putují přes půl zeměkoule čtěte zde.