Chuťové buňky a nos se mně povedlo pročistit vlastně jenom jednou v životě, v horách v severní Indii. Kamarádi, u kterých jsem byla nebo vesničané, u nichž jsem přespávala, vařili akorát z toho, co jim dala místní políčka. Ze surovin, co vozily přes vysoká sedla náklaďáky z nížin, používali jenom sůl, luštěniny a rýži.
V jednoduchém jídelním rytmu se pořád dokola střídaly čapati, rýže, čočka, mangold, ječná mouka, jačí máslo a meruňky. Koření se v horském regionu Ladak používá minimum.
Když jsem se po šesti týdnech vrátila do Dillí, zažila jsem smyslový šok. Oči a uši si po měsíci v horské poušti nemohly zvyknout na barvy a zvuky velkoměsta a lepší to nebylo ani s chutí.
Chuťové pohárky se v horách ochotně přizpůsobily puristické buddhistické kuchyni a intenzivní útoky, které na ně podnikalo každé sousto tradičních kořeněných karí, v ústech vyvolávaly stejný zmatek, jako záblesky stroboskopu v očích.
Když jsem do Dillí přiletěla z Evropy, tak se tenhle šok nikdy nekonal, i když u nás kořeníme jinak. Klíč k pochopení chuťového šoku z přesunu od buddhistů k hinduistům nebyl v konkrétních chutích, ale v jejich intenzitě.
Z Himalájí jsem se naposled vrátila před třemi lety, což pro moje chuťové buňky znamená, že už dávno nejsou ideálně zkalibrované. Žít v Česku jenom z potravin, ve kterých není ani stopa barviva nebo příchutě, je nerealistický úkol i pro toho, kdo je za to, že jí a jídlo zkoumá, placený.
Na druhou stranu si troufám říct, že není zas tak těžké vyhnout se „syndromu plechových úst“, jak pracovně říkám otupělosti smyslů v důsledku setrvalé konzumace přearomatizovaných potravin.
Návod k zachování relativně čisté chuti a čichu je jednoduchý: stačí se vyhýbat glutamanu, syntetickým barvivům a aromatům, obecně potom kupovat potraviny, jejichž „Složení“ na etiketě není dlouhé jako Lovosice.
Efekt téhle „diety“, se dostaví poměrně brzo. Je to podobné, jako kdybyste sundali fólii, přes kterou se k vám dřív chutě i vůně dostávaly. Vážně. Zkuste to.
